středa 25. září 2019

Slečna Gigi: Zdravím

Zdravím,

už jste si mě určitě všimli - kdo ne, tak ať to raději nepřiznává :-) Poslední týdny se se mnou totiž ta MOJE - ta, která tady normálně píše, dělí o blogpozornost. Tedy ona se se mnou dělí vlastně o všechno...

Je to pár týdnů, co se na mě přijela podívat s celým ansáblem (rozuměj ONA, ON a mini ONY), to jsem se ještě tak motala a okusovala se sourozenci. Pak za mnou přijeli znovu a vzali s sebou domu. K nám domu! I když bych spíše mohla říkat "věnovali mi (do té doby) svůj dům a já si je omotala kolem tlapky". 

A tedy takhle, ono tu nejsem jen já, co se zvířecí říše týče. Jsou tu divná štěňata, co plavou ve vodě (těch má každá mini holka několik ve svém pokoji, kam moc nesmím), pak dvě pískavá štěňata, co si nechtějí moc hrát (a jedno mě už i kouslo) a pak tři mňoukštěňata, co při venkovních hrátkach docela tiranizuji. A oni mi to i občas vrací... No nemám to tu lehké. A to nemluvím o té povedené rodince. ONA a ON se mne snaží "prý vychovávat", no to se teprve uvidí... a mini ony... jo, s těma je zábava, jen štípat je moc nemůžu, to řvou jak na lesy. Jako chápete to - člověk jemně ňafne a ona zařve, až si učůrnu... musíme na tom ještě zapracovat. 



Ale je mi tu fajn. Na to, že jsem tu pár týdnů, tak už jsem zažila spoustu zábavy. Byla jsem čestným hostem na česko-brazilské svatbě, pozorovala jsem daňky ve veliké oboře ve Veltrusech (jo, ti mi voněli! ) a vyklusala jsem si na Říp, Tedy oni mě poponášeli. Čtete správně - PO-PO-NÁ-ŠE-LI. To byla ostuda. To byla ostuda. Lidé, co šli kolem se mi smáli, žvatlali na mě, jak na malého prcka... no rozčilovala jsem se, ne že ne. Ale ONI mleli něco o kloubech a že jsem ještě malá. Jako zcela rozumně, já jsem v plné síle a když se tam vyškrábal nějaký ten praotec, tak já to zvládnu taky. Počkejte příště... 




Prý už mi také začne ale pořádné učení. Já tedy ale nevím, co si pod tím představit. Pořád něco po mě chtějí a ještě mě při tom uplácí piškotkami nebo kostičkami. Nemůžu samozřejmě udělat vše na poprvé, když si vzpomenou. Umím to, ne žene. Jenže mám přeci bulhrdost.  Ale když už vidím v jejích očích zoufalost, tak si tedy sednu nebo lehnu, ať má radost. A mě z toho kápne alespoň něco dobrého... no ne?
No jsem tedy zvědavá na ten cvičák, co že to bude. Už teď mi jde hlava kolem z toho, co si ta moje vymyslí příště. Navíc při každém setkání s nějakým dalším hafanem pořád mele něco o socializaci a jak že je to důležité. Ještě tak vědět, co to je a třeba budu spokojená.


Víte co, já jdu do hajan. Čapnu svoji milovanou kačenku a půjdu. Však jsem jen mezi tímhle psaním třikrát usnula... Jdu nabírat síly!


...a zase někdy příště pac a pusu vaše Gigi!


SHARE:

4 komentáře

Děkuji za Váš komentář, Vaše data zpracovávám v souladu s GDPR.

Blogger templates by pipdig