úterý 4. února 2020

Slečna Gigi: Pomocníček

Zdravím,

musím se s vámi o něco podělit. Je to hrozně důležité. Tedy nejen to sdělení, ale TO. Nebo vlastně TA - ta moje role u nás doma. Jsem totiž naprosto neuvěřitelný pomocníček, co pomocníček, pomocník jako hrom. A nebudu lhát, když vám také prozradím, že stále nejsem tak úplně doceněná...

Jako představte si to - ona rozloží na zemi látku, protože prostě namísto, aby se mi věnovala, tak jde vyvádět kdoví co, a já - abych byla trochu užitečná, se snažím ji vyrovnat. Tu přeběhnu, chytnu za růžek a natáhnu nebo si prostě lehnu na záda a látku držím. Hele, já bych vážně čekala, že bude ráda. Že ocení jak se snažím zapojit do jejího tvůrčího procesu.

No nedoceněná...


Samotnou kapitolou je pak má výpomoc v kuchyni. Já tam jsem pečená vařená - ne doslova, to dá rozum, ale pobyt tam mě hodně baví. Hlídám, co se chystá na talíř, občas do toho i lehce štěknu, aby bylo jasné, že by mi měli dát ochutnat. A nedají.... Maximálně kousíček masa, sem tam jablko, mrkev nebo okurku. Tak jako jo, tím mě ta MOJE trochu uchlácholí, ale stejně jí příště ten čumák strčím pod ruku. A ona zase bude němtat, až nakonec zalehnu na zem v pozici plavce - hodím nohy dozadu a čekám vždy připravená, kdyby volala o pomoc.
A ONA i občas zavolá. Zakřičí. Něco jako "Gigino, já se o tebe přerazím..."

Vám říkám - nedoceněná....

 

Nu dobrá, nebudu z NÍ dělat takovou harpii, aby to nevypadalo. To já tak němtám. Jsou i okamžiky, kdy mě nechá pomáhat. Jsem totiž naprosto neuvěřitelný mazel. Do postele mám (zatím) vstup zakázán, ale když byla posledně jedna z raptorek nemocná (a že tedy opravdu vydávala z krku zvuky jak špatně naladěná trubka), tak jsem mohla trávit hodně času v jejím pokoji. To já totiž normálně také moc nesmím - jen za to si tedy můžu tak trochu sama, protože neumím nechat jejich hračky na pokoji (mají prostě lepší než já) a jdu po legu, plyšácích i mluvících hodinách...
Ale k věci, tentokrát jsem tam být mohla. Samozřejmě pod JEJÍM bedlivým dohledem. Nebyl ale ani potřeba. Mě té malé uchrchlané opičky bylo tak líto, že jsem si k ní položila hlavu a čumákem ji šťouchala do čela i rukou. Hladila mě a já čekala, až usne a bude jí lépe. To víte, nebudu to štěkat do světa, ale mám je ráda.
A víte co, ONA mne za to pak drbala, dala ňaminku a vůbec chválila, jak hodná na ty raptory umím také být, když chci a když jde do tuhého.

Konečně jsem byla za to své pomocníčkování oceněná.


A co z toho celého plyne? Ta MOJE si musí uvědomit, že já jsem pomocník od přírody a přehodnotit mé postavení v kuchyni či při tvoření. Stejně jako v roli pečovatelky jsem prostě nepostradatelná při celkovém chodu naší domácnosti! 

Pac a pusu!
SHARE:

Žádné komentáře

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář, Vaše data zpracovávám v souladu s GDPR.

Blogger templates by pipdig