neděle 21. června 2020

"Normální" dny a týdny

Hezký  nedělní večer,

tak nějak se všichni vracíme do starých kolejí. Odkládáme postupně roušky, otevírají se kina, obchody jiné než s jídlem a galanterií.... Uplynulé měsíce nebyly zcela lehké, ale zase ruku na srdce, dalo se to (muselo) přežít a svým způsobem nás to asi i něco naučilo....

Ne, nebudu tu rozebírat kroky politiků či různé pohledy virologů a ostatních lékařů. Sama mám na tuto situaci samozřejmě svůj názor, ale nikomu jej nehodlám nutit či rozebírat. O čem tedy tento článek bude? O tom, že se chci sama ohlédnout po těch uplynulých měsících. S odstupem - popravdě větším, než jsem původně plánovala, a nadhledem se s vámi podělit o to, jak jsem tento čas vnímala, vnímám a jak to vidím do budoucna. 


Vlastně jsem celou tu situaci měla dost ulehčenou. protože ve chvíli, kdy se uzavřely nejenom školy, většina školek, obchody, hřiště či kina, jsem mohla zůstat doma a pracovat dále jako "normálně". Tedy, ono co je to normálně. Každý má práci a styl pracování jiný a nemusí vyhovovat jednomu, co druhý vítá. Přiznám se, že já jsem právě z těch, co práci z domova vítají. Ne protože bych byla až tak asociální, ale protože mi ušetří spoustu času na cestě, který dokáži využít smysluplněji. Práci (rozumějte budovu) beru jako skvělé místo na setkávání se s fajn kolegy, které vidím ráda, ráda si s nimi popovídám, osobně proberu vše možné pracovní i nepracovní, nicméně za sebe mohu s čistým svědomím říct, že ta práce / aktivita je v případě homeofficu za mne taková klidnější (ano, pokud toto náhodou čte někdo z mých kolegů, tak se možná pousměje) a zároveň výkonější. 
Nicméně nebudu vám tvrdit, že několika týdení či měsíční práce z domova byla a je procházkou růžovým sadem. Ono je dost veliký rozdíl, pokud jste doma sami, jídlo si nachystáte den předem či objednáte a máte "svůj" klid, nebo pokud se o pracovnu dělíte s manželem a doma máte ještě dvě ukecané děti...


Měla jsem dlouhodobě nastavený homeofficový režim, který jsem (troufám si tvrdit) během let vypracovala ke své dokonalosti ...:-) jenže tento systém vzal tak trochu za své. Na druhou stranu mi dal dost jasné základy, ke kterým jsem se postupně chtěla opět přiblížit. 

Jak to tedy u mne doma vypadá?

Veliké štěstí je, že máme zahradu, a tak když byla největší vlna uzavření všeho možného a opatření, tak jsme neměli potřebu chodit na procházky či "jen tak se cournout". Většinu nepracovního času jsme na zahradě, konečně jsem naobjednala stromky, keře a rostliny v Truhlíkově či u Starkla a vcelku se nám podařilo pohnout s úpravami zahrady jako takové, které jsme si naplánovali na léto. 

Co se potravin týče, tak objednávky na Rohlíku (který využíváme z 99% i tak) jsem prostě plánovala hodně dopředu. Na každý týden mám napsaný orientační jídelní lístek a podle toho nakupuji. Vcelku mi to příjde užitečné,  již kdysi na mateřské jsem takto fungovala a tak jej držím i nyní - a i do budoucna bych ráda. 
Ono vůbec s tím jídlem je to tak trochu věda. Pokud máte v podstatě klasickou pracovní dobu (i když na dálku), tak není úplně reálně, abyste vyvařovali x chodů. U nás jsou základem polévky, ty prostě k obědu "být musí", a tak střídám vývary z pomalého hrnce a krémy z MioMatu. Oba tyto přístroje u nás jedou na střídačku (společně s troubou) v podstatě denně. Pomalý (respektive multifunknčí) hrnec využívám často i na různé omáčky s masem, které cácorky milují. Jednoduše do něj ráno o šesté či sedmé vše naházím. Nachystám si přílohu a o oběd mám hotovo a jen servíruji. 
Žádná uspěchaná křeč (a když nestíhám, tak i omeletka není problém) a odpadá mi večerní před příprava. Tu už teď využívám max na naložení masa či obalení řízků.


Mít ale při práci doma cácorky není úplně samozřejmé, a i když jsou na tito situace (např. z doby, kdy byly nemocné) zvyklé, tak tentokrát to i pro ně byla najednou změna. První dny si muselo vše "sendout", najít si naše nové rituály (nakoupila jsem pár fajn věcí k tvoření např. na webu Agátin svět)  a pravidla, nemít za samozřejmé, že televize poběží od rána do večera a vyplní čas.
Naprosto výborné mi přišlo to, kdy Česká televize spustila pořad UčíTelka. Holky se nadchly pro učení, a i když to jsou předškolačky a škola je čeká až od září, začaly se horlivě domáhat učení. Nejprve jsem natiskla pár cvičení, ale nakonec (zejména, když bylo jasné, že situace není jen na pár dní) jsem jim ubjednala pár sešitů pro prvňáčky. Nadchly je - každá má asi 5 sešitů různých předmětů (čeština, matematika, prvouka, uvolňovací cvičení na ruce...). Máme to postavené tak, že v pracovním týdnu většinou dopoledne udělají pár cvičení, které prokládají např. malováním či vyráběním. Někdy začínají už v osm (co se vstávání a usínání týče, držíme tak nějak automaticky "zajeté časování"), jindy až třeba v deset a před tím stihnou nějakou pohádku. Nechci jim učení nutit (i když je někdy nutím do kreslení, protože by nejradši jen lenošily), a tak si často samotné říkají o další příklad či cvičení. 

 

Odpoledne pak patří hrám, zahradě či nyní znovuotevřeným kroužkům venku. 
Uprosily mne, abych jim dala pár kosmetických "malovátek" a mohly si trénovat - jak říkají.  No a proč ne... raději jim dám takto kosmetiku, která je kvalitní, namísto "dětských paletek" z hračkářství, kde si prostě kvalitou opravdu nemohu být jistá a je problém je kolikrát i odlíčit. 
A tak jsem vybrala pár starších paletek, rtěnek a štětců a už "jedou" jako profíci. 




 
I já mám právě díky ušetřenému času více času na sebe, své koníčky a péči. Dopřávám se své pleti masky, séra, olejíčky, a celkově se starám, tak nějak víc. Jednak je to fajn a druhak mne to prostě víc a víc baví. 
A nejen že pečuji o sebe, pečuji i o naše bříška - zkouším nové recepty, mňaminky a když se mne někdo zeptá, co mi Covid dal, tak často s nadsázkou odpovídám "cca 5 kilo". Nebudu tvrdit, že je mi to fuk, není. Tedy takto, ono kilo sem, kilo tam, hlavně když jsme zdraví, ale já začala cítit, jak mne více bolí záda (no protože taky když nesedím u PC, tak ještě dost sedím a hrbím se u šicího stroje) a dost často mi prostestuje koleno.... 
Jídla se prostě jen tak vzdát neumím (a vlastně ani nechci). Jsme jak hobiti a rádi si užíváme dobrůtky či malé svačinky. Nicméně jsem zařadila více pohybu - kromě ranního protahování s jógou, se i více pohybuji po zahradě. A povím vám - tedy tak trochu poradím, že pokud vám při sekání přestane fungovat u sekačky pojezd, raději "to nahlašte" a nedělejte frajerku, co si tu situaci rovnou převede na garden fitko. Dost možná se pak dostanete do situace, kdy sice máte krásně posekanou zahradu, super pocit, že jste si "zacvičili, ale ruce se vám klepou tak, že večer nepotřebujete při čištění zubů pouštět eletrický kartáček. 


A jak to vidím do budoucna? Zcela upřímně to tak úplně neřeším. Jsem ráda a vděčná, že mnoho věcí mám možnost řešit za pochodu či na dálku. Líbí se mi způsob, jakým jsme si nastavili domácnost. Není to každý den jednoduché, občas si trochu lezeme na nervy a jsou dny, kdy si říkám, že až moc křičím či hysterčím a sem tak také až moc pracuji, protože jednoduše chci i sama vidět, že když "jsem přeci doma", tak ale výsledek práce je znát. Kolikrát je mi to pak líto, když už holky spí a říkám si, jestli jsem nebyla až moc netrpělivá či tvrdá a nechci po nich moc. 
Chybí mi kolegové, to že si jen tak nezajdeme na kafe a neprobereme vše možné. Po telefonech či videokonferencích to není ono (kdy tu "video" část za sebe zas až tak úplně nemusím, protože si říkám, že se tvářím divně, nebo čekám, kdy mi do záběru vleze dítko či pes - lidi, co ví, pardon :-) ).
No učíme se z těchto dnů a chyb, které v nich děláme. 
Mrzí mne, že si cácorky neužívají poslední dny školky tak, jak se plánovalo (přišly například o školku v přírodě, výlety...), na druhou stranu si ale tak trochu sobecky říkám, že si vlastně znovu opakuji a užívám i  tu "mateřskou dovolenou" kterou jsem díky dvojčecímu světu a povinnostem okolo měla v hodně hard core stylu. Je to jednodušší, dokážeme se lépe domluvit a holky jsou samozejmě samostatnější. Nejen my, ale i ony udělaly pokroky, které by možná za běžné situace až takové nebyly. Nemluvím o tom, co se učí "jako ve škole", ale o způsobu jak se učí. Samostatně, s mým vysvětlením, sem tam ukázkou, ale z velké části opravdu samotné hledají cestu, co je pro ně nejlepší. 
Občas si až říkám, že v tomto jsou hodně po mne a vlastně pokud by existoval i homeoffice ve škole (ne, nemyslím distanční studium či domškoláctví, ale např. 3 - 4 dny klasika ve škole, 1 -2 dny doma plnit samostané úkoly), zrovna ony by byly ty, které by ho uvítaly a dávaly levou zadní. Jen asi školy na takovou vlnu digitalizace nejsou připravené - i když v posledních měsících udělaly ohromný skok a myslím, že velká část učitelů (z toho co slyším ve svém okolí) se nové situaci postavila výborně a se ctí. Zároveň asi situace v mnoha rodinách by toto nemohla podporovat. Uvidíme, co nám jednou toto přinese.


Hledejme ve všem zlém něco dobré. Je to hrozně ohraná fraška, ale uznejte - kolik lidí se naučilo šít, péct chléb či rohlíky, kolik lidí si urovnalo svůj soukromý život.... 
Musím říct, že na celé této situaci mne mrzela snad jediná věc - mé dřívější prezentování toho, že umím sednout za stroj a šít. Přišlo mi pár soukromých zpráv na téma "proč nešiju roušky, když tvrdím, jak šít umím". Nebyly milé, naopak dost drzé a překračující hranice slušnosti. Jen proto, že i přes to, že jsem tou doubou našila kolem dvou set roušek, jsem to prostě okatě neprezentovala. Ano, sem tam jsem dala inspirační foto, sepsala a natočila návod, ale prostě se neplácala po ramenou, jak jsem dobrá. A ne, nedělám to ani teď, protože každý, kdo nějak pomohl si zaslouží poděkování. A ti, co nic neušili? No ježiš, nic se neděje, pomáhají třeba jinak, podporují i například tak, že si s někým dalším zavolají a zlepší mu náladu. 
A to že se našlo pár hlupáků, kteří měli naprosté nutkání mi takto něco vpálit? No, aby je neiritoval můj blog a sociální sítě, tak jsem jim dala sbohem a udržela dekórum tím, že jsem je přímo nezvěřejnila (a že jsem svého času ve vzteku opravdu chtěla...).

Vzhůru do dalších neobvyklých dnů! :-) 
SHARE:

2 komentáře

  1. Děkuji za krásný článek. Taky mě mrzely zvláštní reakce.. když ihned nesdilim fotky s usitymi rouškami, neznamená to, že nic nedělám. Někdo asi nechápe. Jsem rada, že ses nenechala otrávit, moc ráda k tobě ( mužem si týkat?:-)) chodím a inspirují se jak vařením, tak tvořením.
    Vše dobré přeji. Bohunka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, člověk toto dělá především kvůli sobě a tomu, že prostě chce pomoci a ne kvůli tomu, aby to mermomocí všude cpal. Moc děkuji za krásný komentář a samozřejmě si můžeme tykat - budu ráda :-)

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář, Vaše data zpracovávám v souladu s GDPR.

Blogger templates by pipdig