...jenže já jsem hyperaktivní bulík, tak to moc nejde a podle toho to pak dopadá...
My bulíci máme totiž tu úžasnou vlastnost, že dokážeme mistrovsky zvládat funkci domácího gaučáka, který se s jasnou pravidelností převaluje, aby si nezpůsobil proleženiny, ale jakmile se dostanee ven, stává se z nás naprosto neřízená střela. Nu dobrá, tou střelou jsme občas i doma, ale o tom někdy jindy.
Venku mám konečně vždy možnost ukázat svoji rychlost a vášeň pro lov. Zejména vrabčáci a straky (o myších plčím) po zahradě proháním opravdu bravurně. To nevidím, neslyším, že občas sebou i plesknu, jak se mi nohy zapletou nebo mi přijde do cesty něco nečekaného - třeba záhonek s kytkami, co si ta MOJE pěstuje...
Nebudu to okecávat - doktor, kleště, šmik, injekce a dráp byl fuč. Naštěstí ho nebylo potřeba vytrhnout, ale "jen" ufiknout. A jako takhle, jsem sice tvrdý bulík, ale tohle tedy fakt bolelo. Plakala jsem a lidi nekecám, ta MOJE byla taky bledá a bradička se jí klepala, když mě při té procedůře držela.
Hlavně že tam byla, odnesla mě k autu, položila jsem ji hlavičku na rameno a bylo líp...
Dva tři dny to ještě nebylo zrovna ono a na vycházky mě brala jen na vodítku, abych náhodou neměla moc běhavé úmysly, ale pak už jsem zas běhala jako by se nic neděle. Jo a i bolestné jsem dostala - naprosto úžasný, žižlavý a prý v podstatě nezničitelný parůžek. Ani neremcala, jak moc drahý byl. Co by pro mne prostě neudělala, že... :-)
Tak zase příště pááááčko! :-)
Žádné komentáře
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář, Vaše data zpracovávám v souladu s GDPR.