sobota 5. září 2020

Slečna Gigi: Vyběhla jsem na Ještěd

 Zdravím,

tak samozřejmě trochu to hned ze strartu uvedu na pravou míru - byla jsem k Ještědu přivezená. Ono bych se jinak z té (skoro) Prahy docela nachodila....



Moji měli dovolenou, a tak jsme si užívali trochu více výletů. To já moc ráda, protože mne naloží do auta, kde se prospím - je to jiný druh spánku, takový ten, jak samou radostí upadnete do úplného chrápavého komatu, při kterém posádce auta jemně (jak jen my bulíci umíme) broukáte basový přednes ve stylu "čmeláci nad rozkvetlou loukou" . Vyjeli jsme směr Liberec a prý hurá na (nějaký) Ještěd. A jelikož raptorky byly mega natěšené a nesly si batůžky, bylo mi jasné, že to bude na dlouho a že se se mnou určitě rozdělí o svačinu...


Moji tu cestu trochu zkomplikovali, protože objízdná trasa se neshodovola s cestou, coc ukazoval Waze, a i když na něj Moje co chvíli nadává (otázkou je, jestli je to chyba mapy či navigace a správného pochopení), tak se vydali po jeho cestě. Jako nebylo to špatné, protože po křivolakých cestičkách jsme se vydrápaly na parkoviště přímo pod něčím, co připomíná talíč ufo... To je prý to "ono". Nadšeně vyskákali z auta, já jejich rozjančenou hru hrála taky a skákala ještě o metr výše a v nehorázném vedru jsme se vydali k ufu.  Pán na parkovišti tvrdil že je to jen 600m a tedy nechci jeho  metrážní systém nějak znehodnocovat, ale po asi půl kilometru byl ukazatel, že na místě budeme za dalších 500m. 
Za poslední zákrutou se z mega vedra stal mega vítr, a tak nahodili mikiny a rvali mne dovnitř do ufa. Tedy nejdřív jsme to samozřejmě obešli kolem dokola, až mi ouška pleskala o sebe a poté na kukajdu dovnitř.


Raptorky, které ten den řádily s opravdu nečekanou vervou, Moji stály málem hlasivky, a tak se naprdla a šla hledat slíbenou lanovku. Jakmile ji našla, tak si s hrůzou uvědomila, že na mne nemá košík a hrooozně nenápadně to šeptala Mojemu. Já v hrůze, že mne chtěla nacpat do košíku (jak by mě tam asi tak složila, když se do něj vejde sotva pár hub) a s ještě větším děsem v očích nad možností, že budu muset ten kopec šlapat pěšky, stáhla ocas a  rozhodla se hrát mega hodnou, abych se do lanovky dostala za každou cenu. Hodného bulíka totiž určitě politují. A povedlo se. Mohli jsme koupit rovnou i zpáteční jízdenku. Jen přímo před vchodem do kabinky se mi trochu podlomily nohy, a tak mne vzala do ruky a šlo se. Vcelku zajímavý zážitek, který jsem přetrpěla, ale že bych byla nadšená jako raptorky, to ne. Fakt nevím, co na tom vidí... 


Procházkou jsme to pak vzali kolem lesa, kde raptorky plánovaly postavit domeček pro skřítky. Lidi já tedy nevím, ten se přeci staví z klacíků, kůry a mechu, ne? My ale nacházeli samé pytlíky, igelity, plechovky a tak podobně, až to Moji nevydrželi a kolikrát zahlásili dost od plic něco o prasatech. Zejména když na každých pár metrech byl koš...
Tedy mimochodem, tohle nechápu ani já. I když si musím nutně ulevit, tak ta Moje už za mnou stojí s pytlíkem - ano i mezi poli či v lese, protože jí to prostě přijde hloupé, a vše sklízí... O tom, že i ramptorky jsou naučené všechny obaly nést zpět bez řečí v batůžku, dokud nepotkají koš, snad ani nemusíme pochybovat. V tomhle to jsou mé šikovně vycvičené holky! 

No nebudu vás napínat, po mnoha řečech a hledání správného místa domeček skřítkům postavili. Já jim ho pořádně zkontrolovala, očichala a šlo se dál. 


No dál... zase směrem k lanovce, a tak jsem se snažila trochu zdržovat - jakože mě něco děsně zajímá nebo naopak mě bolí tlapky.  Nepovedlo se, donutili mne to znovu absolvovat.  Ještě malá procházka na druhou stranu lesa, pár fotek a hurá domu.


Tak zase někdy příště....

SHARE:

Žádné komentáře

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář, Vaše data zpracovávám v souladu s GDPR.

Blogger templates by pipdig