Slečna Gigi: Procházení

Zdravím,

povězte mi, jak to máte s procházkami v tomhle nerudném počasí? Ja bez studu musím říct, že se ve mě probouzí pravý bulík, a tak se mi ne vždy chce.... 

Ještě pár dní po vánočních svátcích bylo vcelku ucházejícně. Ano, mrzlo, ale nebylo to bílé protivné "něco". A tak mi denní procházky na hodinu až dvě vůbec nevadily. Naopak. Běhala jsem si po cestách mezi poli i po lese a byla jsem ve svém živlu. Tolik vůní.  I koníky jsem pozdravila a chvíli je pozorovala - oni na mne tedy tak trochu "prděli" a věnovaly se svému procházení ve výběhu. Ale voněli pěkně...

Mezi mou povinnou výbavu - kromě stopovačky, protože jak já "chytnu stopu", tak neslyším, patřil i teplý svetřík, díky kterému jsem byla nejen za frajerku, ale ještě mi bylo příjemně, i když vítr fučel jako hrom. To je tu u nás běžné, ta Moje říká, že jsme tu jak na větrné hůrce. Nevím, co to přesně znamená, ale tedy příjemné to kolikrát opravdu není. 

Nicméně, já bych se kolikrát i tak bez těch procházek ve větru obešla, ale ona nám to počítá. Zapne hodinky a když už se snažím vést ji k domovu, začne hlásit "Ještě to nejsou tři kiláčky, tak si pohni, ať to doženeme a nezakrníš mi..." Já a zakrnět? Já jsem spokojená na své sedačce či ve svém pelíšku, kde je teplo, a tak tyhle její srandičky moc nechápu. Jsem totiž stvořená k povalování a k tomu, aby mne obskakovala a mazlila. 

Nu dobrá, když už mne přesvědčí a vykope za vrata, tak jsem na té procházce i ráda, ne že ne. Potkáme psí kámoše a sem tam i nějaké jiné zvířátko v lese či na poli. To je docela fajn. Ale tedy nic se nemá přehánět, a tak jsem ráda, že zrovna dneska mne nikam nenutila trajdat. Asi pochopila, že když jsem na zahradě strávila přesně čtyři minuty, abych ji rychle proběhla, vykonala potřebu a pozdravila mňauketýry, tak mne do toho mrazivě bílého čehosi naštěstí netáhla. Já prostě čekám na jaro.... 

Pac a pusu!